O starém červeném rybízu

květ červeného rybízu

Prázdniny to byly vždycky jahody, les, borůvky no a ať mu nekřivdím, tak taky rybíz. Rybíz ze kterého se uzobávalo (to ještě šlo), rybízová buchta (ta byla výborná) a nekonečný rybíz, který se trhal na marmeládu (a to nás nebavilo). Rybíz červený, který byl jistota jistot, rybíz černý, který když opravdu dozrál byl vynikající a rybíz bílý, podivnost podivná.

Jak šel čas, tak rybíz pomalu mizel ze zahrádek, asi aby nepřekážel. Staré keře ubývaly, nehodí se k anglickému trávníku  a když už někde je rybíz, tak spíš moderní stromkový. Takové košťátko, na kterém roste pár kuliček. Marmelády (ktrerým se už nesmí říkat marmelády) se kupují v obchodě a rybízová buchta zmizela.

Když jsem koupil dům se zahradou, chtěl jsem nechat co nejvíce věcí původních. Paní měla staré keře rybízu a to jsem zatím nikdy neviděl. Keře dole obkládala kameny, aby nerostly nové výhony a ty staré nechávala růst. Největší keř měl větve tak čtyři centimetry v průměru. Mohutné staré černé větve a světe div se, rybíz stále rodil. Podle všech dobrých rad rybíz nejvíc rodí na tříletých větvích. Takové, ale ten keř snad ani neměl.

Zkusil jsem ho prožezat a to opravdu pilkou, tohle na kleště nebylo. Dal jsem pryč kameny a první rok jsem ubral tak třetinu větví. Další rok to stejné a nyní po pěti letech je keř krásně omlazený a rodí. Starý keř s dobrými kořeny, kterému nevadí ani mráz ani sucho. Poctivý červený rybíz.